Na první pohled by se nemuselo zdát, že počítačové hry patří na festival dokumentárních filmů o lidských právech, přesto si své místo na festivalu Jeden Svět našly s pomocí filmu Národní hra. Dokument je o třech profesionálních hráčích Starcraftu pocházejících z Jižní Koreje, kde se hra stala v podstatě národním sportem. Každý z nich je na rozdílné úrovni a zároveň i v jiném týmu. Co všechno obnáší stát se a být profesionálním hráčem? Na tuto otázku nám odpověděl režisér Steven Dhoedt. 

O e-sportu
Abychom nešli do kina takříkajíc s prázdnou, museli jsme si osvěžit vědomosti, co se e-sportu (neboli elektronického sportu, či progamingu) týče. Vůbec první zápas pod taktovkou Atari se pořádal už v roce 1980 - Space Invaders Tournament, který nalákal více než tisíc fanoušků. Vesměs šlo ale jen o soutěže pro děti.

O 17 let později se tyto soutěže dostaly úplně na jinou úroveň. Díky Red Annihilation tournament – první soutěži v žánru FPS – se 2000 uchazečů utkalo v turnaji hry Quake, do něhož hlavní developer John Carmack věnoval své vlastní Ferrari jako cenu pro vítěze. Tímto turnajem odstartovala éra e-sportů. Pár týdnů po turnaji Red Annihilation byla založena Cyberathlete Professional League, která již za rok nabízela 15 000 amerických dolarů pro vítěze.

V té době se hrály jen FPS, sportovní hry a arkády, ale na konci devadesátých let vyšla strategie Starcraft: Brood War - poměrně stará hra, jejíž zápasy se hrály ještě donedávna, dokud ji nevystřídalo její pokračování. Zatímco v ostatních typech her jde zejména o osobní rozvoj, ve strategiích musí hráč předvídat a plánovat taktiku v delších časových intervalech. A právě první díl Starcraftu hrají hrdinové našeho dokumentu, ve kterém se setkáme i s přechodem z Brood War na Starcraft II.

Reportáž z umělecko-průmyslového muzea
Po příchodu do Moravské galerie jsem se necítila jako na promítání filmu, ale jako na výstavě známého umělce. Samotná galerie je načichlá podobnou atmosférou. Dnes tu ale nešlo o výtvarná díla, šlo tu o film, který nám měl ukázat, že profesionální hraní počítačových her nemusí být jen zábava, ale také těžká dřina a píle.

První mne na celém promítání zajímalo, co vlastně přimělo diváky, aby se na podobný film přišli podívat. Odpověď byla téměř vždy stejná: „Moc o e-sportech nevím a chci se dovědět více.“ Z odpovědí mi připadalo, že lidé vůbec netuší, co to elektronické sporty jsou a festival o lidských právech se tímto filmem opravdu pochlapil. Dle ředitelky Jednoho světa v Brně Kateřiny Petrášové se totiž žádný dokument s podobnou tematikou na festivalu nepromítal. Diváci tudíž měli šanci zjistit, jak je profesionální hraní náročné, a věřím tomu, že Národní hra lidem pozměnila názor na e-sporty obecně.

Film byl po dlouhých úvahách vybrán z katalogu Portland Film festivalu a nakonec byl vyžádán od jeho distribuční společnosti. Jak už jsem výše zmiňovala, podobný dokument na Jednom světě ještě nebyl, a protože posledních pár let mají programovou kategorii zaměřenou na média, rozhodli se ho zařadit do celkové sady. Navíc je snímek zaměřen na lidská práva, avšak z jiného soudku než je na Jednom světě zvykem.

Při stoupání po schodech jsem si všimla bublinkové fólie, která byla omotaná kolem zábradlí. Chvíli jsem z toho byla zmatená, ale po přečtení letošního motta Jednoho světa „praskněte své bubliny“ se mi s tím dekorace galerie přirozeně spojila.

Došla jsem do zcela obsazeného sálu, posadila se na své místo, vzala do ruky notýsek a čekala na začátek promítání. Mezitím jsem si prohlížela prostory promítacího sálu. Neorenesanční budova, u které si připadáte, že každým krokem cestujete v čase, perfektně dotvářela atmosféru celého promítání.

Uvaděčka film představila a v sále se setmělo. Po reklamách se ozval šum – lidé si šeptali, možná pořád ještě netušili, co od filmu čekat…

Dokument progamingu
Národní hra začala nenápadně, postupně nám představila tři „hlavní hrdiny“ – Lee Jae Donga, nejlépe placeného profesionálního hráče v celé Jižní Koreji, dále Park Yo Hana – amatéra, který se touží stát progamerem, a Kim Joon Hyuka – poloprofesionálního hráče, který se rozhoduje mezi kariérou a studiem.

Všichni tři jsou úplně jiní, hrají jiným způsobem, ke hraní se dostali jinak, ale jedno mají společné – nebaví je studovat, nechtějí se vydat stejnou cestou jako ostatní a v progamingu vidí lákavou alternativu k jinak nudnému životu.

A právě tato diverzita nám ukázala e-sporty ze všech stran. U Jae Donga jsme mohli vidět, jaké to je bydlet v týmovém domě, jaké to je mít fanynky a hlavně jsme se setkali i s pýchou, která předcházela následnému pádu.

U Yo Hana jsme viděli, co dělat pro to, abychom se stali progamery. V tomto příběhu se setkáváme s názory učitelů a rodičů oproti názorům puberťáka, po kterém se chce, aby pracoval v bance a žil prostým životem obyčejného Korejce.

Nejzajímavější příběh byl ten Joon Hyukův, který vyhrál jeden poloprofesionální zápas a toužil po tom dostat se do týmu. Nakonec ho vybrali, ale samotné přijetí do týmu nemusí hned znamenat, že si zahrajete na profesionální úrovni.

Národní hra si zaslouží pozornost a určitě by nebylo od věci, aby ji vidělo více lidí. Názory na profesionální hráče nejsou vždy zrovna vlídné, alespoň ne v našich končinách. Lidé si o nich myslí, že jde o flákače, kteří se chtějí celý život jen válet. Opak je pravdou. V Národní hře vidíme, kolik úsilí musí člověk vynaložit, aby se nejen dostal na vrcholové pozice, ale aby se na dané pozici i udržel.

Nakonec promítání
Po skončení filmu se obecenstvo okamžitě nerozprchlo, ale pár sekund ještě setrvalo. Možná si jako já říkalo, že by nebylo od věci být profesionálním hráčem, možná si myslelo opak, nicméně film se divákům očividně líbil a mezi sebou o něm diskutovali. Podle slov jednoho z nich mu sice scházela gradace, ale i tak to pro něj byl zajímavý pohled do zákulisí hráčských životů.

Když jsem se rozloučila a odcházela z Moravské galerie, byla jsem trochu zklamaná, že film skončil. Přemýšlela jsem o něm cestou domů. Bohužel jsem se v něm chvíli ztrácela, někdy nebylo snadné rozlišit mezi jednotlivými aktéry, ale po chvíli se člověk zorientoval a vše do sebe zapadlo.

Před zhlédnutím Národní hry jsem něco o e-sportech věděla, ale nikdy jsem nenahlédla do soukromí profesionálních hráčů. Film mi takový náhled poskytl a oprostil mě od všech zbývajících iluzí mého desetiletého já, které si naivně myslelo, že profesionální hráči si jen tak hrají a mají z toho peníze. Nicméně pokud vůbec přemýšlíte o progamingové kariéře, podívejte se na tento dokument. Uvidíte, že i když jste ve svém okolí nejlepší, ani zdaleka nemusíte dosáhnout vrcholu, pokud hraní neobětujete podstatnou část svého života.

[autorka: Barbora Skřečková / FF MU / publikováno: 29.3.2015]

---