S Jakubem Valtarem, studentem FI MU, jsme si povídali o jeho zahraničním pobytu v rámci Erasmu v Nizozemí, systému tamní výuky a o univerzitním projektu neziskové hry věnované problematice AIDS, na níž tam pracoval.

IMG_2627_small

<proč FI>

Fakulta informatiky pro mě byla snadná volba. Chtěl jsem dělat něco s hrami a obor Počítačová grafika na FI k tomu měl asi nejblíž. Dalším faktorem byla možnost zvolit si vlastní průběh studia a pohodlná administrace přes Informační systém MU. Sice jsem chtěl jít nejprve do Prahy, protože tam mám část rodiny a znal jsem ji mnohem lépe než Brno, ale přes to jsem se rychle přenesl.

<erasmus experience>

Erasmus byl takové impulzivní rozhodnutí. Za pár dnů jsem měl podanou přihlášku a udělaný test z angličtiny. Nizozemí jsem si vybral kvůli tomu, že tu mají programy na jeden semestr pro zahraniční studenty. To znamená, že nechodíš na přednášky s běžnými studenty, ale máš výuku pouze v menší skupině studentů v rámci programu. Taky předměty jsou šité na míru. Navíc v těchto „projektových“ programech nejsou klasické zkoušky, ale hodnocení je založené na kvalitě vypracovaného projektu a na dokumentech a materiálech, které se odevzdávají průběžně.

Jedním z programů byl i Game On, ve kterém se v průběhu semestru navrhuje a vyvíjí vzdělávací hra. To vypadalo zajímavě, tak jsem se přihlásil. U nás takovou příležitost nemáš, věnovat se v rámci školy jednomu projektu celý semestr full-time.

<vzdělávací hra o AIDS>

Naším úkolem bylo vytvořit hru pro region Nyanza, která pomůže zlepšit tamní celkem bídnou situaci spojenou s AIDS. Tím „bídnou“ myslím to, že kolem 15 % populace má AIDS a nevypadá to, že by se to mělo změnit. Naši hru budou hrát děti ve věku mezi 11 a 15 lety v základních školách, kde mají přístup k počítačům. O to se postará náš klient HelpHeal, nezisková organizace v Keni. Neděláme si iluze, že by hra zachránila celou situaci. Cílem bylo spíš spojení výuky s něčím užitečným a reálným namísto imaginárního projektu a klienta, což se myslím podařilo.

<týmová práce>

Do programu se přihlásilo asi 25 studentů, zhruba dvě třetiny zahraničních. Byli jsme rozděleni do čtyř týmů, každý tým ještě dostal jednoho nebo dva studenty z Keni, kteří s námi spolupracovali na dálku. Jeden student z týmu byl leader a týmy se organizovaly povětšinou samy v rámci velmi zjednodušeného scrumu. Kromě výuky ve škole jsme si organizovali vlastní týmové schůzky, kde jsme pracovali na zadaných dokumentech a materiálech nebo jsme konzultovali náš postup s některým vyučujícím a externími poradci.

<proces výroby>

Ve škole jsme měli předměty určené speciálně pro náš program i s vlastními učiteli. Většina účastníků neměla s vývojem her zkušenosti, proto byla výuka zaměřena spíše na základy. Předměty se vztahovaly k návrhu a vývoji (např. psychologie, koncepty, programování, testování), takže práce, kterou jsme dělali v hodinách, i úkoly na další hodiny nám pomáhaly při tvorbě naší hry.

První polovinu semestru jsme prováděli výzkum a návrh. Společnost a kultura v Keni se v mnohém liší od té naší, evropské, proto bylo třeba zjistit si informace. V tom nám hodně pomohli naši spolupracovníci v Keni, kteří nám toho hodně řekli a poslali i fotky a videa. Díky tomu jsme si udělali obrázek o situaci a cílovém publiku a mohli jsme pokračovat s návrhem a prototypováním. Vytvořili jsme papírový prototyp a testovali v místních základních školách.

Ve druhé polovině semestru jsme přikročili k samotné realizaci. Každý dělal, co zvládl: někdo kreslil, někdo animoval, další lidi psali dialogy a příběh nebo programovali.

<hry vs univerzita>

Osobně si myslím, že univerzitní vzdělání v oblasti her nepotřebuješ. Hry se dají dělat mnoha různými způsoby a každému vyhovuje něco jiného. Podle mě to nejde dobře sloučit do jednoho studijního programu. Dal bych přednost specifickému oboru – nejlíp programování nebo digitálnímu umění, což je daleko užitečnější než vědět od každého trošku, ale ne dost na vytvoření hry. Když se sejde několik lidí, co dobře rozumí svým oborům, mají daleko větší potenciál než parta lidí, kde každý umí všechno a nic pořádně.

<MU vs Nizozemí>

Nejvíce patrný rozdíl je ve vztahu k autoritě. V Nizozemí není kladen takový důraz na hierarchii společnosti, proto např. všechny učitele i personál školy oslovuješ křestním jménem a nehraje se tu na formálnost. V hodinách se očekává aktivní zapojení, diskutuje se, nechodíš si to odsedět. Zároveň se očekává práce s ostatními mimo výuku, takže ve škole strávíš víc času, než máš v rozvrhu. Proto je také v budovách hodně míst se stoly, zástrčkami a počítači, kde si může skupina lidí sednout a pracovat mimo hodiny.

<kam dál?>

Jelikož mě baví Computer Generated Art, do budoucna se plánuji věnovat víc do hloubky VJingu/livecodingu. Probíhá to tak, že přijdu na party s počítačem, připojím projektor a programuju grafiku. Spojuje to věci co mám rád: grafiku, hudbu, matiku, programování, performance. Plus tím získáš hodně praxe v programování grafických aplikací. Co se týče her, zatím si píšu malé prototypy do šuplíku a učím se. Časem chci začít i větší projekty, ale zatím nemám nic konkrétního v plánu.

[autor: Zdeněk Záhora / FF MU / publikováno: 12. 5. 2014]

Kategorie: Rozhovor

Leave a Reply


  • Game Studies (c) 2012–2016
    digitální hry akademicky
    info@gamestudies.cz
    ISSN 1805-9155